Černý rytíř

7. prosince 2008 v 10:48 |  Povídky
XXXIII.
Konečně stanula před svým domem.Trošku se bála,ale nemohla zůstat venku.
''Děkuji mockrát,Marcusi.'',poděkovala sluhovy.
''Nemáte zač,madame markýzo Victorie de La´Coure.'',poklonil se a odjel.
Jakmile kočár zmizel v prachu,otevřela pomalu dveře a vešla do haly.
''Zlato.'',vyšla z kuchyně její matka.
''Mami.'',odpověděla trošku přiškrceně.Bála se,že jí bude všechno vyčítat.
''Ó,miláčku.'',objala svou dceru,''Musím uznat,že jsem o tebe měla strach.Bylo by lepší kdyby si nám dala vědět dřív.Ale ani se tak moc nezlobím,protože mi neuniklo,co se děje mezi vámi dvěma.'',mrkla šibalsky.
''No…'',zdráhala se Victoria stydlivě.
''Nic neříkej,jsem taky žena a vím,že si se do něho zamilovala.'',usmála se markýza Eveline.
''Víš,mami,já,snad se nebudeš zlobit,ho opravdu miluji a celou tu dobu jsem byla právě s ním.'',opatrně řekla.
''Já vím,Victorie.'',usmála se,''Jde ti to vidět na očích.'',mrkla na ni.
''Mami,já bych si ho chtěla vzít.'',svěřila se se sklopeným pohledem.
''Tak s tím ti,zlato,asi moc nepomůžu.'',řekla smutně,''To záleží jen na tatínkovi a bohužel si s panem Buanarottim zasnoubena již moc dlouho.''
''Ale,mami.'',nechtěla to vzdát.
Eveline to bylo líto,už od začátku pozorovala,jak se ti dva do sebe zamilovávají.Doufala,že tentokrát zahodí její manžel etiketu a nechá jít svou milovanou dceru za láskou jejího života.
Najednou její choť vyšel ze dveří.
''Ani nevíš,jak si mě vylekal.'',smála se markýza a hodila po něm pohled,ze kterého doufala,že vyčte,aby dceři nic nevyčítal.
Ten jen přikývl a srdečně Victorii přivítal:-'''Ahoj,sluníčko.'',objal ji.
''Ahoj,tati.'',sklopila zrak,čekajíc,co se stane.
On se jen usmál:-'''Vím,že bych ti měl vynadat,zakázat se s ním stýkat a dívat se na tebe z patra,ale mám tě moc rád a pokud mi slíbíš,že už to neuděláš,a pokud ano,tak dáš včas vědět,promíjím ti.Nemohl jsem si nevšimnout,co se mezi vámi děje.'',mrkl na ni a znovu ji objal.Pomyslel si,že asi senilní,normální rodič by určitě dělal oheň na střeše.Možná to,ale bylo správné,jak se zachovala.Měl hodně času na přemýšlení a dostatečně si to rozmyslel.Když to všechno shrnul,tak shledal,že vlastně ani neudělala nic hrozného.Nikoho nezabila,nic neukradla,neutekla,zůstala ve městě a ještě se nakonec ozvala.Měl ji rád a byla už dost stará na to,aby se o sebe dokázala postarat sama.Věřil jí,tak nač hrát divadlo.
''Děkuji ti.'',přitiskla se k němu,''Mám tě moc ráda.''
''To já tebe taky,zlato.'',usmál se.
''Přines nám čaj,Alaino.'',přikázala markýza Eveline služce.
Pak se všichni přesunuli d salonku a pohodlně usadili,protože si měli hodně co říct.
''Mami dnes nepřijede tetička Maria de La´Mante?,optala se zvědavě Victoria.
''Měla by přijet i s Adrianem,ale asi se zdrželi,proto momentálně počítám spíše s tím,že přijedou ráno.'',odpověděla.
''Já jsem totiž Marca,tedy hraběte Delacroix,pozvala na dnešní večeři.'',řekla opatrně.
''To je dobře,jen ať přijde.'',usmála se její matka.
Victorii bylo líto,že otec neví,proč ho sem vlastně pozvala.Doufala,že to přijme co nelépe.
''Tady je ten čaj,madame.'',přerušila je služka.
''Ano,děkuji,můžeš jít,Alaino.'',odpověděl markýz Jean Jacquese.
''Pane,ještě.'',řekla služebná.
''Co s děje?'',skočila jí,vyplašena tónem hlasu,do řeči madame Eveline.
''Mezitím přišel posel,nějaký Giermo,a říkal,že nese dopis až z Kastilie od vašeho syna,markýze Alexandra.'',podával ono psaní do jejích rukou.
''Děkuji,můžeš jít.'',usmála se.

XXXIV.
10.listopadu 1942,Kastilie

Milá maminko,milý tatínku a sestřičko.
Omlouvám se,že jsem se dlouho neozvala,ale studium je náročné a též zde připravuji svou budoucnost.Nejdříve Vám musím říct,že jsem velmi vděčný za to,že jste mi umožnili vybrat si svou budoucí ženu svobodně,protože dnes Vám mohu s hrdostí sdělit,že jsem ji již našel.Je to velmi milá,inteligentní a hodná dívka.Jsem s ní velmi šťasten,bez ní by již neměl můj život smysl.Jmenuje se Leonela Buanarotti a je velmi dobré italsko-španělské rodiny,což se bude určitě líbit mamince.Její rodiče jsem ještě neměl tu čest poznat,ale svolili k sňatku.Ano,čtete dobře,já se bud ženit.Vím,že to asi bude znít divně,ale cítím,že když to udělám,bude to ten nejlepší krok v mém životě.Prosím,abyste nad sklenkou výborného vína i Vy požehnali náš sňatek a přijeli na svatbu,která se bude konat zde v Kastilii.Asi Vám bude líto,že se nebude konat v Marseille,ale až přijedete poznáte sami,že lepší kraj jsem si nemohl vybrat.Nakonec Vám chci poděkovat za všechno,c jste pro mne udělali,mám Vás moc rád.A Tobě,sestřičko,přeji,abys našla aspoň,tak velkou lásku jako já,protože ty si ji zasloužíš.

S pozdravem Váš syn Alexander.

''Ale no tak,neplač.'',usmál se na svou choť markýz,utírajíce jí slzy.
''Já vím,ale pamatuji si ho ještě jako malé dítě a teď bude ženatý.'',rekapitulovala se slzami štěstí v očích.
''Mami,je šťastný,a to je hlavní.'',utěšovala ji Victorie,též plačíc štěstím.
''Jak to všechno letí…'',řekla melancholicky a znovu pročítala dopis.
''Madame?'',přiběhla jejich komorná z haly.
''Ano,Mariano?'',zeptala se.
''Je tady pan hrabě Delacroix.'',oznámila.
''Tak ho pošlete sem a začněte připravovat večeři.'',přikázala.
Victoria byla jako na trní,nevěděla,co se stane,tak šla raději Marcovi naproti.
''Ahoj.'',hrnula se k němu a radostně ho objala.
''Ahoj.'',řekl sklesle.
Victoria nechápala,co se stalo,co udělala,když to bylo ráno ještě tak perfektní,ale nechtěla,aby ji měl za hysterku,a tak ho zavedla do salonku.
''Dobrý večer,madame.'',políbil markýze Eveline ruku,''Vám též dobrý večer.'',uklonil se i jejímu otci.
''Dobrý večer.'',odpověděl,tušící,co bude následovat,''Je mi jasné,že jste sem nepřišel jen kvůli naší výborné kuchyni a společnosti těchto dvou nádherných dam.'',začal vědíce,že Marco bude asi potřebovat jeho podporu.Z jeho výrazu vyčetl,že se chystá vystoupit z inkognita,kvůli jeho dceři,ale bojí se a ani se mu nedivil,sám nevěděl,jak by v takové situaci zareagovala jeho milovaná Eveline.
''Ano,máte pravdu.'',sklopil oči.
''Tak jen směle do toho,naši náklonnost tím nemůžeš ztratit.'',snažil se h podpořit,protože tušil,jak se asi cítí.
''Já…'',zadrhával se,''Já chtěl bych urychlit svatbu s vaší dcerou.'',podívala se provinile na Victorii,která jen zaraženě mžikala z otce na něj.
''Je mi to jasné,pane Buanarotti.'',odpověděl markýz a byl rád za Marca,že už je to venku.
''Buanarotti?Urychlit?'',řekla šokovaně mladá markýza.
''Ano.'',sklopil oči zmíněný "podvodní" ,''Victorie!'',křikl bezmocně,když ji viděl,jak běží ven ze salonku,''Všechno je špatně.'',složil se sofa položil hlavu do dlaní.
Teď se markýza Eveline rozhodla,že též něco řekne:-''Marco,neříkám,že je správné lhát,ale pokud si k tomu měl důvod,a to dost oprávněný…''
''Měl jsem důvod,já bych nelhal,ale musel jsem.'',skočil jí do řeči.
''A proč jste musel?'',ptala se zvědavě.
''Jsem tady kvůli hraběti Lucasi Rochefieldovi.'',řekl potichu.
''Ach,ano,ta krádež.'',odmlčela se nezamyšleně markýza.Nechtěla,aby štěstí její dcery ztroskotalo kvůli tomu lotrovi.Pan Buanarotti nebyl špatný člověk,lhal jen protože musel…''Když to takhle vysvětlíte i Victorii,tak by to se to mělo všechno dát do pořádku.Věřím,že má dera není povrchní a dokáže si to srovnat.',pokračovala.
''Děkuji za podporu,snad máte pravdu.Teď,s vaším milým svolením,bych rád opustil tento dům.Myslím,že se nebudete zlobit,když na večeři nezůstanu.'',podotkl.
''Jak chcete vy,my vám nemůžeme mluvit do toho,co děláte.Tak na shledanou.'',stiskl mu markýz pevně ruku,aby ho povzbudil.
''Na shledanou.'',stiskl mu ji též na oplátku a uklonil se jeho choti.
Pak vyšel ze salonku do prostorné haly a jeho zrak padnul na schodiště.

XXXV.
Lucas vrazil jako vítr do bývalého sídla rodiny Bernini.Musel najít svou matu,neměl ji moc v lásce,ale aspoň ten kousek svědomí se vněm probudilo.Nemohl ji zde nechat,když chce utéct.Odnesla by to všechno za něj,a tak nemilosrdný zas nechtěl být,hlavně potom,co nedozvěděl,že se potácí na hraně chudoby.
''Lucasi!'',vydechla jeho matka,když ho uviděla.
''No konečně.'',urval se na ní,''Aspoň tě nemusím hledat.''
''A co mi chceš?'',ztvrdla trochu,vidíce,jak je "milý".
''Půjdeš se mnou,tedy pokud nechceš zůstat tady a být vláčena bahnem!'',vysmíval se jí.
''A proč si myslíš,že bych měla jít s tebou?'',nenechala se jen,tak vláčet svým vlastním synem.Teď,když se po tolika letech opět viděli,bylo mezi nimi tolik hořkosti a nenávisti.Paula byla hrdá a nechtěla se nechat urážet,zvláště od svého potomka.Měli mezi sebou ledovec a ani jeden se ho nijak nesnažili obejít.
''Proč si myslím,že by si měla jít s mnou?Protože tady jsi chudá a se mnou si budeš moci žít na úrovni.Tak co?Nemám čas na to tady takhle klevetit,takže se rozhodni!Mám naspěch!'',popohnal ji neurvale.
''A kam chceš jet?'',optala se již se zájmem.Tohle pro ni byla šance,už si nebude muset utrhovat od pusy.
''Anglie,tam máme svůj nový život!'',poprvé se na matku usmál.
''Kdy jedeme?'',odpověděla,jako by mezi nimi roztál ten led,co jim bránil.
''Co nejdříve se sbal,kočár čeká.V Anglii nás uvítá hromada peněz.'',najednou z minuty na minutu se z nich stali snad nejlepší přátelé.Oba se sobě tak podobali-slyšeli na peníze.
''Nemám moc věcí,za moment můžeme vyjet.'',odběhla nahoru.
Lucas se klidně rozhlížel po bývalém sídle Berniniů.Byl nadmíru spokojen.Má možnost utéct před spravedlností a vede se mu to.Netušil,jak moc se mu bude hodit,když se ten přitroublý Marco zamiluje do Victorie.Nejdříve se neuvěřitelně zlobil,ale pak když začal tušit,že něco není v pořádku,tak mu t začalo být jedno.Bylo mu divné,proč přijel takový hejsek zrovna po té krádeži,ale přepočítal se ten slavný hrabě Delacroix.Lucas nemusel pro sebe ironicky usmát.nemohl si vynachválit,jak to všechno vyšlo.Teď se může v klidu vypařit.
''Paulo!'',zavolal na svou matku,''Pojedeme.'',začínal být netrpělivý,již chtěl být pryč.
''Už jsem tady.'',sešla ze schodů i se zavazadly.Byla šťastná,nevěděla proč chce Lucas,tak rychle zmizet a po pravdě jí to ani moc nezajímalo.Před očima měla jen vidinu nového života,a to ji stačilo k tomu,aby s ním šla.
A tak oba vyšli ven a nastoupili do kočáru.
''Migueli,jedeme!'',zařval Lucas.
Mladý hrabě Rochefield s matkou zmizel,jak jen nejtišeji to šlo.Snad jim sám Bůh pomáhal v útěku,ale možná,že to tak mělo být.

XXXVI.
Victoria tiše seděla na schodech v hale a ani nepostřehla,že jí Marco pozoruje.Přemýšlela nad tím,co se stalo.Věřil mu,ikdyž momentálně méně,protože jí lhal,ale ani na chvilku její myšlenky nepřipouštěly,že by neříkal pravdu z vlastního přesvědčení.Byl to přece stále ten úžasný člověk,jména přece nemění charakter.Doufala že se jí to pokusí vysvětlit,aby mohla pochopit,proč se to stalo.Milovala ho stále,přece nejde přestat milovat z minuty na minutu.Vlastně ani nevěděla jestli se zlobí.
Marco Victorii tiše pozoroval,sledoval ,jak tiše sedí na schodech,snad byla ještě krásnější než tam v salonku.Miloval ji a ublížil.Chtěl jí to vysvětlit,ale pořád nenacházel odvahu přistoupit k ní a jako nějaký pletichář jí do hlavy cpát svoje vysvětlení.Netušil zda má na něj zlost a zda se má nejdříve omluvit nebo začít objasňovat.Tak si jen dodal odvahy,kterou málem pozbyl,vykročil k ní a tiše si sedl vedle ní.
''Victorie.'',tiše promluvil.
Ta se ani nepohnula,stále nemluvě třímala na schodech.
''Já nevím,kde začít.'',pokračoval nejistě s třesoucím se hlasem,''Vím,že lhát s nemá a snad ani proto neexistuje omluva,ale já ti chci říct všechno,co mě vedlo k tomu,abych tobě a ostatním neřekl pravdu.'',nevěděl zda ho vůbec poslouchá,ale pokračoval dál,''Důvod proč jsem sem přišel je krádež v bankovním domě tvého otce a jeho společníků.Vyslali mě pod falešným jménem,abych dopadl hraběte Lucase Rochefielda,protože se mezi ním a tou krádeží našlo podezřele moc spojitostí.Jediný,kdo věděl,že se jmenuji Marco Antonio Buanarotti,byl tvůj otec,vikomt Carlo Magnolio a sir John de Goya.Nikdy jsem ti nechtěl lhát,nemusel jsem,vím,že je to chabá omluva,ale lepší nemám.Zamilovala jsem se do tebe,a to s tu lží nemá vůbec nic společného,ale ještě bych ti chtěl říct,že jsem sice neřekl pravdu o tom,kdo jsem,ale když jsem vyprávěl o svých rodičích tak kromě změny jejich příjmení to byla pravda.Asi mě nenávidíš,za to,že jsme si už dlouho přislíbeni dohodou našich rodičů,taky jsme nejdříve nechtěl o ničem takovém slyšet,ale jakmile jsme spatřil tvou tvář,bylo mi jasné,že mi tě přineslo samo nebe.Můžeš mě nenávidět,ale nikdy nepochybuj o tom,že tě miluji.'',skončil a chtěl radši odejít pryč.Bolelo ho to,a tak se zvedl a radši zamířil ke dveřím.
Victoria ho celou dobu pozorně poslouchala,vlastně se ani moc nezlobila,a potom,co jí teď řekl by mu nejradši všechno odpustila.Milovala ho,a to ať se jmenoval jakkoli,ale musela uznat,že Marco Antonio Buanarotti zní o něco lépe.
''Počkej!'',křikla najednou,''Slib mi,že už nebudeš nikdy lhát.''
''Slibuji.'',usmál se a běžel k ní,vzal jí do náruče a zvedl jako pírko,že se její nožky země ani nedotkli.Byl neuvěřitelně šťasten:-'''Miluji Tě.'',zašeptal do jejích vonících vlasů
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama