Škola hrou - škola smrtí

7. prosince 2008 v 10:41 |  Povídky

Škola hrou -Škola smrtí :'-/


Pokoj byl ponořen do tmy. Závěsy na oknech byly zatažené, jen škvírou pode dveřmi do místnosti vnikalo trochu umělého světla. Nenamáhal se rozsvítit světlo. Vlastně ani nechtěl. Temnota dokonale vyjadřovala jeho chmurné pocity. Pokoj byl velký. Stěny se v té troše světla rýsovaly jen matně. Zařízení se proti jejich světlé barvě rýsovalo jako černé díry propadající se do nicoty. Přejel rukou po přehozu postele, na které zhrouceně seděl. Kvalitní látka pohladila jeho bledou kůži. Věděl, že nemá ani na ten zatracený přehoz, natož na zaplacení noci v tomhle komfortním apartmá. Poslední peníze, které měl, dal recepční, aby ho sem vůbec pustila. Bylo mu to však jedno. Byl naprosto lhostejný ke všemu, co bude po této noci. V žádném případě totiž neměl v plánu odsud odejít… Určitě ne živý.

Jak se přibližoval termín maturitních zkoušek, narůstal v něm pocit beznaděje, úzkosti a strachu. Strachu z toho, co bude dál. Strachu z toho, že jeho život zapadne do ještě větší "sračky", než ve které je teď. První ročník se zpočátku nezdál být tak hrozný. Alespoň ne do lyžařského výcviku, jenž se konal kdesi v horách na severu Čech. Po neúspěšném pokusu naučit se lyžovat a nadvakrát zlomené pravé noze se mu na škole přestávalo líbit. Po ošklivém úrazu se do studijního kolotoče vrátil až po několika měsících. V noze mu vězelo stále plno šroubů a zřetelně kulhal. Po tak dlouhé absenci měl problém vůbec ročník dokončit. Také se mu to podařilo až v srpnu. Poté, co z milosti dostal reparát z chemie. V dalších dvou ročnících jednou propadl. Proto se jeho doba studia koncem třeťáku limitně blížila čtyřem rokům. Spolu s jednoročním odkladem na základní škole a celkovým neúspěchem v osmé třídě, kterou si pro oživení učiva zopakoval, mu teď táhlo na dvaadvacet. V novém kolektivu, kam se souhrou okolností dostal, se cítil o něco lépe, ale studijní výsledky ho usadily zpátky na zem.

Tak přišel čtvrtý ročník. Jak záhy zjistil, ten nejkratší a s největším množstvím učiva. O maturitě radši neuvažoval. Toto zjištění ho okamžitě začalo silně deptat. Hned zpočátku si utvrdil svůj post nejhoršího studenta. Opakovací písemné práce se daly vcelku výstižně popsat jedním slovem - katastrofa. Hodnocení pak slovem nedostatečný. Profesoři ho neradi viděli a ještě méně s ním komunikovali, pročež jejich hodiny stále častěji ignoroval. To vedlo postupně přes napomenutí, důtku třídního učitele a důtku ředitele školy až ke dvojce z chování. Pololetní výpis vysvědčení vypadal přesně, jak předpokládal. Mezi houfem nedostatečných se tísnilo několik slabých čtyřek a dokonce i jedna osamocená trojka.

Když pomyslel na ty uplynulé roky, sevřel střenku nože, až mu zbělely kotníky prstů. Zvedl se z postele a po honosném koberci dokulhal k vypínači. Stiskl. Vlákno žárovky se rozžhavilo a místnost zalilo typické nažloutlé světlo. Rozhlédl se po drahém nábytku, plasmové televizní obrazovce a minibaru. Na něm se jeho oči zastavily. Rozhodl se. Otevřel dvířka. Vyndal první lahvičku, která mu přišla pod ruku. Otočil závitem a víčko odhodil stranou. Kovově zacinkalo někde zpod mosazného konferenčního stolku opatřeného skleněnou deskou. Obsah si nalil do krku a polknul. Do očí mu vhrkly slzy. Totéž udělal i se zhruba polovinou ostatních lahviček. Teď byl připraven.

Vrátil se na postel. Usedl a pokusil se narovnat ohnutá záda. Neuspěl. Pohled mu padl na blýskající se čepel. Přejel palcem přes ostří a když jeho prst poznamenala krvavá linka, spokojeně se usmál. Poprvé po velmi dlouhé době, uvědomil si mlhavě. Vykasal si rukávy své kostkované košile, která měla svá nejlepší léta už dávno za sebou. Odhalil tím kostnatá předloktí, na kterých vystupovaly žíly. Ty dnes ale nebyly jeho cílem. Aby to skončil, musel říznout hlouběji, o dost hlouběji… Uchopil zbraň do pravé ruky. Pevně a odhodlaně. Bohužel jeho znalosti anatomie nebyly nijak závratné. Nevěděl, jak správně říznout. Proto zvolil způsob, který kdysi viděl v jednom laciném filmu. Pochopitelně velice nevhodný. Řízl kolmo přes vystupující žíly na zápěstí. Ostrá čepel se hladově zakousla do nabídnuté potravy. Krev se zpod ocelového břitu vyhrnula takřka okamžitě. Ze zápěstí mu do mozku vystřelila ostrá bolest. Nůž mu vypadl z ruky. Takovou bolest opravdu nečekal. U všech Bohů! Takovou bolest v životě nezažil. Tělem mu otřásl mohutný vzlyk a slzy stékaly v potůčcích po jeho tvářích. I přes utrpení znovu uchopil nůž a řízl do stejného místa. Opět se mu nepodařilo přerušit šlachy. Krev se vsakovala do bílého přehozu. Hleny stékající po bradě začaly odkapávat v táhnoucích se provazcích na stehna. Nemůže alespoň odejít důstojně? Řízl znovu. A znovu! Konečně vytryskla světlá, karmínově rudá tekutina. Potlačil výkřik, který se mu počal rodit v hrdle. Nechtěl, aby ho kdokoli uslyšel a zachránil ho. Ne! Teď už se nelze vrátit zpět. Ruce se mu třásly. Rychle si přehodil nůž do levé ruky, než mu znecitliví prsty. Šílený bolestí. Zhnusený vlastní slabostí a poháněný čirým zoufalstvím řezal dál do své zdravé ruky. Krev stříkala po celé posteli a tvořila malé kaluže, ale bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno. Nakonec už mu ruka vypověděla službu a on se zhroutil dozadu. Jak z něj krev odtékala, cítil se slabší a slabší. Už skoro nedokázal udržet oči otevřené. Poslední, co viděl, byl strop s pár roztroušenými tmavými skvrnami, který se nějak vzdaloval. Byl stále menší a menší. Poté se propadl do nekonečné tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama